Kultura není opuštěným ostrovem

ceco / la cultura non isola

Ostrov je jako část země, která vykvetla z moře. To jej chrání a odlučuje od pevniny, jejíž půda se zdá být příliš rozsáhlá a nehybná, zasažená tisícerem událostí a zvratů, jež ji ovládaly a ničily. Ostrov je zemí živelnou, sama v sobě ukrytou. Ostrov může být znovu obydlen a obnoven, stává se světem ve světě, kde panují vlastní pravidla, podobně jako to známe z Atlantidy, Utopie a ostrova Robinsona Crusoea. Kolik ostrovů a utopií se v průběhu času z vody vynořilo a znovu bylo vodou zatopeno? Obdobně se ptá i filozof Jacques Derrida: „Co je to ostrov? Svět neexistuje, jsou na něm jen ostrovy.“ Přemýšlení o ostrovech nás dovede k uvažování o světě, na kterém žijeme a ze kterého potom ostrov vyvstává jakožto jeho zjednodušení či metafora, vznik i zánik.

Ostrov je tedy místem i vzorem. Jeho vnější podoba není definována pouze přírodou či zeměpisnou polohou, je také otiskem lidského života a umění. Proto je ostrov místem prožitku, zkoumání a poznání, je vzorem současných kultur. Ostrov zachovává význam bytí, je však zapojen do procesu budovaní a bourání identity, opuštění a odloučení, ztráty a znovunavázání pout – ostrov představuje riziko izolace a uvěznění, ostrov je příležitostí k novému začátku a obnově, znovuobjevování a regeneraci starého i nového. „Ostrov je jinde“ v pravém slova smyslu, ukrývá poklady a je metou útěku, prostředkem, jak najít štěstí.

Spatřen na obzoru ostrov zrcadlí to, co jsme, je původní formou, jež nás rozruší i dojme. Michel Tournier jej přirovnal k systole a diastole lidského srdce, k jeho stažení a roztažení. Je to magický kruh, který nás obsahuje a ochraňuje, je bezpečným a sám v sobě úplným místem, kosmickým vejcem i rajskou zahradou. Ostrov je jádrem ponořeným do plodového moře a symbolem mateřsví, je „návratem do lůna matky“ – hovoříme o kultuře ženskosti a mateřství nahlížené z pohledu kulturní plodnosti, která je nositelkou zvláštního příklonu k lidskosti. Přijetí, pochopení, ochrana, péče, dar i propojení s životem jsou nezbytnými podmínkami pro soužití v rozdílnosti, jež chceme sdílet prostřednictvím našeho kulturního programu.

Ostrov je ale také místem duševním. Je myšlenkou, která se zrodí a vyvěrá z temné neproniknutelné hlubiny plné života: „Ostrovy jsou jako ideje. Pusté a okouzlující. Slouží jako zálohy, zachycují příběhy a poskytují člověku útočiště už od sepsání prvního eposu.“ (Maylis de Kerangalová)

Ostrov je obrazem, symbolem i myšlenkou. A přece je místem konkrétním a tělesným, ovládaným množstvím vzájemných kontaktů, je křižovatkou příjezdů a odjezdů. Jak říká Jean-Luc Nancy: „Odjíždí se, příjíždí se. Ten sám sebe zve překročit moře, které jej obklopuje, aby se mohl dotknout jiné země.“ Ostrov je totiž prostupný a otevřený.

Prozkoumat komplexní obraz ostrova znamená objevovat bájné a starodávné kořeny všech rozumových struktur, to znamená rovněž promítnout na tento obraz-místo vše to, co je třeba přehodnotit či odmítnout – past, uvěznění, temná tajemství.

Ostrov je královstvím dvojakosti: otevřenosti a uzavřenosti, přijetí a vyloučení, svobody a uvěznění, spojitosti a odloučení. Fenoménem dvojí identity se budeme zabývat od základu v našem kulturním programu Procida, hlavní město italské kultury (Procida Capitale Italiana della Cultura) roku 2021, kdy náš ostrov využije příležitosti jakožto výsadní perspektivy k možnosti prozkoumat letité rozpory – věčnou bitvu mezi smyslem k přináležitosti a potřebou přiznat svou odlišnost.

Zkušenosti ze života na ostrově doprovázejí a vedou proces kandidatury, přičemž vykreslují mapu činností a událostí – žádné fiktivní a imaginární místo krok za krokem nenabývá reálné podoby, je na nás, abychom jej objevili a poznali. V prostředí ostrova budou vytvořeny také dílny, v nichž se každodenní život, příroda a kulturní zabarvení stanou prostředky rozvíjejícího se lidského projektu.

Tyto projekty zahrnují dvojí úroveň zkoumání. Na jedné, horizontální, rovině popisují tvůrčí ostrovní půdu tak, jak se nám jeví svou přírodní a kulturní činností. Součástí tohoto plánu je ovšem také vertikální rovina, jež naznačuje skutečnou cestu, tzn. minimální současné možnosti, v jejichž rámci představa vědy, vývoje a technologií staví člověka do středu vlastní paměti, tedy do středu schopnosti zachytit budoucnost a rozvíjet povědomí o tom, co znamená někde žít, nikoli daným místem pouze projít.